Dílna je téměř vyklizená, ještě jsem si rozešila jeden starý rest. Jenže včera jsem vyprala jednu starou deku. Deku z dob, kdy nebyly žádné internetové návody, obchody a snadno dostupné americké látky. Deku z barchetových šatů pro tetince Štefce a zbytků flanelu. Deku, kterou jsem šila někdy před 25 lety a dodnes přežila. Většinou na sluníčku a ještě se po ní válí Vendula. Už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že když tak dlouho vydržela, že ji zkusím ještě zafixovat quiltováním. Prošitá byla ve švu ve velkých čtvercích. Rožky a nějaké přesné sestavení, tak na to vůbec nekoukejte. Nevěděla jsem, jak šít. Dnes jsem ji balila a tak jsem prošla kolem stroje a že to tedy zkusím. No ale jen zkusím, bolí mě přece hlava. Jenomže když začnete quiltovat, většinou se chytnete drápkem a je konec. Něco mne žene nespustit ruce z deky.
Může se to jevit jako zbytečná práce, ale myslím, že i tohle je cesta, jak se naučit ovládat prostor s větší dekou a jak trénovat. I když uznávám, že může už deka být někde moc sražená a pak se špatně urovná. Nicméně svoji křivou deku jsem v křivém stylu i prošila a jsem spokojená. Takže ještě jednou vyprat, aby si všechno sedlo a Vendula si ji může užívat.
A zase trénování. Tentokrát opravu jen trénovací hadr a inspirace japonskými vlnami. A protože už nevím, jestli jsem odkaz dávala takTADY je zdroj mojí inspirace.
Náš smrk, kterému se na jaře dostala ochrana v podobě postřiku proti kůrovci.
S obrovskou radostí se chci podělit o foto rostliny, která u nás na zahradě nikdy nerostla. Šťovík je možná pro někoho plevel, já jsem nadšená. Dokonce jsem zvažovala jeho vysazení, takže jsem ráda, že u nás prostě je.
Jsou v lese místa, kde chodím pro energii. A poučení. Třeba k tomuto stromku na starém pařezu.
