Poslední prázdninový

Ve skutečnosti jsem toho napsala mnohem více, než jsem zveřejnila, ale už se k tomu nechci vracet. Poslední prázdninový bude obsahovat jen ty zásadní práce a jen to, co jsem nafotila. Selhal mi totiž mobil tak, že se vypnul nadobro. On to už asi nebyl žádný zázrak. Mám už týden tlačítkový pravěk jako provizorní a musím říct, že si užívám, že netahám v tašce velkou cihlu, která mi dělá problémy s krční páteří. Nic mne nenutí fotit každou hloupost a pak třídit fotky, které budu používat na blog a které budu mazat. Asi nějaký nový mobil mít nakonec budu, ale nijak s tím nespěchám. Takže sice občas fotím na foťák, ale fotky jsou kdo ví kde a vůbec mi to nevadí.

Když retro, tak jsem při úklidu našla něco  z mých patchworkových začátků. Vůbec netuším, jak jsem to šila bez znalostí techniky, protože jsem to šila podle obrázku v nějakém časopise o bydlení. Netušila jsem nic o prošívání a tak se chystám, že vytáhnu zase bavlnky po babičce a listy trochu ručně prošiju. Tady je prošití jen dokola a protože to byla jen dečka na koš, tak vydržela a švy se netřepily. Dnes mi práce prošitá jen ve šve švech přijde nějaká nedodělaná, takže dojde na ty bavlnky.

Další nezveřejněný příspěvek byl o dece, kterou jsem šila pro domov Lila v Otnici. Do projektu jsem se zapojila prostřednictvím Dek z lásky. Další fotky deky TADY.

Převažují obrázky vyšívané křížkem a musím říct, že nad drakem zůstává rozum stát a všem švadlenkám, které vyšívají křížkem a dokonce mikrokřížkem, patří moje velká poklona.

Ještě jsem trochu prošívala pro kamarádku kamarádky, dvě stejné deky. Taky jsem šila sukni z košile a pár nákupek. Sukni ještě možná nafotím. Je to fofr šití a hlavně recyklace.

Mojí velkou radostí bylo konečně úspěšné hnízdění rehka domácího. Na jaře jsme odložili výměnu okna, protože si v jeho blízkosti postavili hnízdo. Jenomže se vzbudili plši a rehky vyhnali. Pak se nám nastěhovali na zápraží i přes zábrany, které jim z papíru pracně vytvořil M. Naopak byly pro ně ještě větší výzvou k hnízdění. Samozřejmě jsme odsunuli dokončení stropu na neurčito. Zvládli hluk z budování silnice u nás ve vesnici (lépe než já) a nakonec mladé před 14 dny vyvedli. Pozorování krmení byl neskutečný zážitek. Bála jsem se o ně a zvykli si na mou přítomnost i přes noc, kdy jsem nad ránem hlídala kočku, aby jim něco neprovedla. Vylétnutí z hnízda jsem neviděla, byla jsem i s kočkou ve městě, protože jsem měla něco k vyřízení. Když jsem ale po pěti dnech přijela, předvedli se mi s celou parádou jak jim to lítá. Stála jsem na dvorku a pocit nedokážu popsat. Nemám ani strop, ani okno, ani vypínač na zápraží. Vůbec mi to nechybí. Jediné co mi chybí je ta přítomnost opeřených kamarádů.

Krmení jsem se pokusila zachytit. Pokud video nevidíte, tak odkaz je TADY.

A ještě jeden příběh. V truhlíku, který jsem letos neosázela vyrostla nějaká kytka. Je těžký, tak s ním nepohnu a neřešila jsem ho. Nakonec jsem do něj zasadila pažitku. Vyrostla v květináči, který byl zapomenutý na zídce ve dvorku ve městě. Nevím, kde se tam vzala, květináč tam stál už delší dobu. Pokud se vyloženě nevykloním z okna, tak jsem ho neviděla. Pažitka se ujala i po přesazení, kytka se zlomila. Ležala částečně na zemi, téměř odepsaná. Najednou koukám, že to téměř ulomené pokvete. Ze semínek, které jsem sypala ptákům vyrostla totiž malá slunečnice. Ta část, která ležela na zemi byla spojená jen pár vlákny s kořeny. Dala jsem jí šanci. Omotala, vyztužila, narovnala. Vykvetla. A kvetla dlouho.

Mějte tolik síly jako moje malá slunečnice. Jana

P.S. Nejen slunečnice, ale i daisy mají velkou sílu. Jani, myslím na tebe.