Prosincový čas

 Letošní předvánoční čas je pro mne hodně jiný. Musím řešit různé nevánoční záležitosti a čas mi strašně rychle utíká. U toho se ještě snažím dodělat resty a už vím, že všechno stejně nestihnu. Podařilo se mi ale prošít poslední deku, kterou jsem tady měla na prošití a kterou jsem nešila já. Tentokrát klasická s hvězdami šitými v ruce. Pro mne opět velká výzva jak prošít klasickou věc na malém stroji a navíc se silnějším vatelínem, který se mi opravdu nechtěl vejít pod krátké rameno stroje. Prošívala jsem tedy s pravítky na rámu. Požadavek byl, aby deka nebyla moc prošitá.
Fotku, kdy mám deku celou namotanou na  trubce jsem samozřejmě zapomněla udělat. Nějak vám alespoň přiblížím, co pro mne takové prošívání znamená. Deku musím několikrát na rámu otáčet a přitom musím vymyslet takový vzor, abych nemusela moc točit trubkami a vracet se. Krátké rameno stroje dostane na konci tak do poloviny toho velkého čtverce. Nedostala jsem se ani přes borduru, proto jsem musela vymyslet vzor, který ji rozdělí. Nabízí se otázka, proč to vlastně dělám. Nebo proč si nepořídím longarm, stroj s dlouhým ramenem. 
Proč to dělám. Když deku prošívám, tak si vždycky řeknu, jestli to mám zapotřebí. S mým strojem trvá takové prošití třikrát tak dlouho jako na velkém stroji. Ale když prošívání dokončím, tak jsem spokojená, že jsem výzvu zvládla. Longarm nechci z několika důvodů. Ten nejhlavnější je ale ten, že bych musela vědět, že takovou věc opravdu využiju a bude sloužit několik let. Musela bych prošívat na zakázku a já bych raději ukazovala, že to jde prošít si deku doma pod strojem. O tom bude další část mého dnešního psaní. Longarm by u mne nebyl dostatečně využitý a s tím se nemůže smířit moje ekologické já. Takže si drandím na svém už dávno vysloužilém Chrudoškovi a vymýšlím takové vzory, abych se vlezla. Prošívání dek, které šil někdo jiný, u mne zůstane spíše zřídkavou činností, ale příjemným zpestřením mojí práce.

A aby toho prošívání nebylo málo, tak ještě o dalším stroji. Rám pomáhá, ale svoje deky dělám nejraději na stole, pod strojem. Když jsem na podzim prošívala na šlapáku velkou deku, tak jsem si opravdu dala a ke konci jsem ztrácela veškerou koordinaci. Rozhodla jsem se, že už mi musí M. doladit na prošívání můj průmyslový stroj. Máme ho doma už asi tři roky. Je koupený z druhé ruky, ale znám jeho historii, nebyl v pásové výrobě. Kamarádka mi říká, že si mám jednou koupit stroj nový a spolehlivý, ale je mnoho důvodů, proč nechci. Jeden už jsem vlastně popsala výše. Je pro mne zbytečné kupovat novou věc, když můžu pořídit starší a myslím, že i kvalitnější. Prostor od jehly je 28 x 14 cm. Na tento stroj dostanu patku se kterou se mi lépe pracuje - skákací. U nových strojů bývá patka problém, protože prostor je nízký díky zabudovanému osvětlení a pak je možné nainstalovat jen patku statickou. Stroj už má polohování jehly pedálem, což potřebuji. Jediný problém byl cívkové pouzdro a cívky, které u stroje chyběly. To se nám podařilo bez problému nakonec sehnat v originálním provedení. Čínské se moc neosvědčilo. Takže toto je Hugo a máme vyzkoušené první zkušební quiltování. Trošku zmatek, ale chtěla jsem si vyzkoušet různé vzory. O těch patkách můžu něco napsat, nebo natočit video, určitě mi napište komentář, jestli máte zájem a co vás kolem quiltování na průmyslovém stroji zajímá. Jak bude stroj na místě a budu na něm pracovat, tak udělám nějaký rozbor nákladů a popíšu výhody a nevýhody.

Po tom všem quiltování trochu přírody. Vydala jsem se v dnešním mrazu nasbírat něco na barvení mojí zimní deky. A taky doplnit vitamíny.

Postupně znovu peru ještě nějaké tisky a barvení, tak budu doplňovat do galerie na Rajčeti. Jeden tady ukážu, protože se mi líbí jak je a protože je na starším plátně, tak s tím ani nebudu nic dělat. Bude jenom tak existovat jako samostatný obrázek. Jako obrázek tajemného lesa nebo stejně tajemné kytky jako z Voynichova rukopisu.

Krásný advent přeji. Jana